Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna
Eliška se na Jana dívá značně přezíravě, je to pro ni jen chlapec a z této perspektivy jej vnímá celý život, ačkoli Jan prochází proměnou. Eliška je více spontánní a živé povahy a udržuje poměr s vícero milenci. Sama tomu nepřikládá váhu a nepřipouští si odpovědnost s tím spojenou (bere to lehkomyslně). Největší roli pro ní hraje nějaký šlechtic s vysokým postavením ve státě, který je o generaci starší a je blízkým přítelem jejího otce. Tento muž se k Elišce v milostné rovině chová jako "ke kusu hadru" (BDSM), ale tento postoj jí vzhledem k jejímu nastavení (z dětství) imponuje a tohoto šlechtice vnímá jako "skutečného muže", s kterým se Jan ani nemůže srovnávat. Jednoho dne, kdy se Jan vrátí z ciziny, se mu rosvítí, dojde mu, co ona dělá celou dobu za jeho zády a zlomí mu to srdce, neboť Elišku hluboce miloval. Aby Elišku zasáhl na nejcitlivějším místě a pomstil se, odebere Elišce to, co miluje ona nejvíce: jejího nejmilejšího syna Karla. S ledovým kalkulem nechá Karla uvěznit v hradě mimo dosah matky, z čehož se ona psychicky složí a souží se tím celá léta. (Navenek Jan Lucemburský samozřejmě uvede nějaký formální státnický důvod.) Ani po této velké bolesti však Elišce nedochází, proč to Jan udělal a jak moc ho v srdci zranila; cítí se jen sama zraněná. Neuvědomuje si ve své lehkovážnosti až kam nechala věci zajít - a tak to v podstatě zůstává po zbytek života. Šance na vzájemné porozumění je pak už nulová. Jan do té doby věrný se rozhodne uzamknout své srdce, má pak mnoho žen v cizině, ke kterým však už nic hlubokého necítí. Jeho povaha ztvrdne a zesílí, jakoby byl ze železa, avšak ani po této proměně jej Eliška nepočne vnímat jinak: je to pro ni stále ten "malý chlapec", jehož zná z mládí, kdy se brali. Do konce života zůstávají takto odcizeni. Jan s ní udržuje občasný sexuální styk, když se vrátí domů, ale i to už je pro něho spíše forma neosobní msty (vyhovění povinnostem). Srdce jí na osobní úrovni uzavře. Skrze konstelaci vyplývá, že to nemohlo být příliš jinak: každý měl opravdu jiné nastavení. Eliška měla svojí volnější, prostší povahu, která - jak ona sama připouští - se nehodí příliš ke státnictví: prý by sama raději byla v klášteře nebo žila obyčejný život. Ale byla do této role nějak vybrána proti své vůli a musela se jí podřídit.
Tento nesoulad mezi nimi pak poznamenal i Karla. Karel jako kdyby se naučil odštěpit se od své citovosti, což mu v lidské rovině a ve vztahu k ženám nepřidalo, ale pro jeho pragmaticky chladnou politiku to zřejmě naopak byla výhoda.
Karel IV. a Jan Lucemburský
Zde je nějaké napětí. Karel jakoby se bál svému otci hledět zpříma do očí. Je to jiný typ. Jan je hodně přímý a rovný a nezná žádné kličky. Karel už je jiný - mnoho věcí zařizuje po svém, cítí, že v něčem se nemůže svému otci rovnat. Co však mají společného, co Karel přejme po svém otci, je ona citová tvrdost, kterou si po svých zkušenostech Jan utvořil. Oba jsou to silní muži, ale Jan byl přímější, kde Karel byl rafinovanější.
Blanka z Valois
S touto ženou si Karel rozumí, přestože jsou svým způsobem protiklady. On je učenec s vysokým čelem, který si jí rád dobírá, zatímco ona je spíše žena "krev a mlíko", zemská, jednoduchá, praktická. Přesto právě takovou ji má rád. Občas jí plácne přes zadek a ona se na něho bodře směje. Mají spolu dobrý čas. Nicméně, jak léta běží, jeho společenské postavení se mění a Blanka přestane vyhovovat jeho potřebě reprezentace, která k nové moci, jíž nabyl, patří. Potřebuje ženu mladší, prestižnější a v mysli pružnější a vzdělanější. Jenže rozvod v té době neexistuje. Karel vydává instrukce, aby Blanku postupně trávili nějakým jedem, který jí budou přimíchávat do jídla v malé (zvyšující se) dávce. Ona pak oficiálně umírá na nemoc, neboť postupný účinek jedu není možné vypozorovat. Takto pragmaticky se Karel "loučí" se svou první ženou. Blanka umírá ve 32 letech.
Anna Falcká
Tato žena je výrazně mladší. V době sňatku je to zbožná, křehká dívka s modrými žilkami v bílé tváři, která si Karla idealizuje. Vidí v něm nadlidského světce. Když pak zjišťuje, že Karel je muž z masa a kostí a dokonce je hodně na ženské, a nehodlá se v tom omezovat, její idealizace se otáčí v opak a skoro ho nenávidí. Velmi brzo mezi nimi dochází k napětí a vlastně sebou pohrdají. Ona má k němu odpor jako k "živočišnému chlípníkovi", on k ní má odpor jako k "bezkrevné pánbíčkářce." Ona vedle něho velmi rychle chřadne a umírá ve svých 23 letech. Anna mu dá prvního syna Václava.
Anna Svídnická
Ačkoliv předchozí sňatky byly spíše pragmatickou volbou, zde již vstupuje do hry nový prvek. Jakkoli je i toto státnická volba, Karel je skutečně zamilován. Vidí před sebou mladou, překrásnou ženu, před níž by si sedla na zadek půlka Evropy. Je jí okouzlen, chce jí mít stůj co stůj, dvoří se jí. Když jí získá, první léta jejich svazku jsou šťastná. Po nějaké době mezi nimi dochází poměrně náhle k odcizení. Karel je často pryč kvůli státnickým povinnostem a Annu trochu ignoruje, avšak ona si tento obrat nedokáže nijak vysvětlit a chřadne. Trpí emoční vzdáleností mezi ní a Karlem. Ve 23 letech (při porodu dítěte) umírá.
Alžběta Pomořanská
Tato žena je jiná než ty předchozí. Především je silná, nejen ve fyzickém, ale i v duševním smyslu. Ona jediná rovná se duchem Karlovi, stíhá s ním krok, má stejnou vůli, moudrost a intuici. Samozřejmě po svém - po žensku. Jakoby ovládala nějaký druh ženské magie. Karel si je toho vědom a má k ní respekt. Dokonce k ní chodí pro radu. Je mu velmi užitečná. Je to vědma. Druhým pozitivem, který Karla nesmírně těší, je její přimhouřené oko k jeho nevěrám. Ona je moudře tolerantní a nechává ho se vydovádět. Karlův respekt k ní jako moudré manželce je o to větší. Nemá potřebu jí nahrazovat. Alžběta se dožívá skvostných 43 let.
Do konstelace umisťujeme bod, nazvaný: žena, která Karla ovlivnila nejvíce. Jsme zvědaví, která z jeho žen to byla.
Kupodivu v tomto bodě nestojí královna. Je to jakási hospodská, kterou Karel potkal už v mládí (cca 18-19 let) a která ho milostně "zaučila". On si jí moc oblíbil a celý život se k ní vracel. Měli se opravdu rádi. Tento vztah byl mimo veškerou politiku. Pro ní to nebyl žádný král ani politik, pro ní to byl kluk - mužský, co ho má ráda a vždycky ho zase ráda vidí, aby ho potahala za vousy a zažertovala s ním. On si u ní, v její náruči, vždycky dobře odpočine, zapomene na svět politiky. S ní je mu dobře, může být prostě sám sebou. Ona je jeho tajnou láskou po celý život. Mají spolu nějaké dítě, možná vícero a Karel jí na ně samozřejmě posílá leccos na přilepšenou, takže nikdo nouzí netrpí.
Posledním bod nazýváme: ženy, které nejvíce ovlivnil Karel.
Je zde zhruba tento obraz: Spřežení s kočárem uhání krajinou. Karel uvidí z okýnka děvče na poli, co se mu líbí. Je mladé, tak 13-14 let. Byřici mu ji přivedou a podrží a Karel se jí zmocní s pocitem orla vrhajícího se na košist. Pak Karel poručí a jedou dál. Sám pro sebe si říká něco ve smyslu: "jsem prostě zvíře." Dívka pak pláče s outěžkem a její život je poznamenaný. Takových dívek tu byly snad desítky, byla to jakoby Karlova libůstka, snad v té doby mezi šlechtici běžná.
Eliška Přemyslovna a Karel IV.
Dívají se na sebe a Karel jakoby říkal: "No mami, jen na mě tak nekoukej. Sama víš, jaká jsi ty a já jsem po tobě. Za to, co se ze mě stalo, můžeš i ty." (Má na mysli jakousi citovou plochost a své sexuální výkyvy.)
Karel IV a jeho syn Václav
Zde je velké napětí. Karel neměl na výchovu syna čas. Ale stojí za tím něco víc, jakoby na Václava Karel ani nemůže pohlédnout. Václav se na něho drze dívá a vysmívá se mu. Jeho postoj říká "Já vím, já vím, velkou říši jsi mi dal a mnoho výhod zajistil, ale tím já pohrdám. Nikdy nebudu státníkem, jehož bys rád ze mě měl. Budu ti celý život ukazovat tvůj stín. Jsem totiž jako ty, milý otče. I já jsem prostopášník, milující víno a ženy. Ale tebou pohrdám, protože jsi pokrytec. Tys to skrýval a budoval sis pověst zbožného státníka. Já to, cos skrýval, budu žít otevřeně, tobě natruc."
A Karel je bezmocný, nemůže s tím nic dělat, jen skřípe zubama a trpí, neboť jeho syn mu pravdivě vrací políček. A tak nejmocnější císař Evropy hledí bezmocně na svého syna, který ho doběhl. To proto, že v něm viděl tento svůj stín, raději se mu vyhýbal a nemohl s ním vytvořit kvalitní pouto otec - syn. Ostatně, sám ho se svým otcem také nezažil.
Žádné komentáře:
Okomentovat