neděle 15. ledna 2017

Bohové a Bohyně starých Slovanů

Tentokrát se vypravíme do lesů a strání, kde se možná ještě pohybují slovanská božstva.

Zapomeňte, co jste kdy slyšeli o bozích. Nesnažte se je pochopit skrze to, co již znáte, nepodaří se vám to. Vymykají se kategorizaci a racionalizacím. Jsou to přeludy a síly z časů, kdy se lidé nebáli smrti, neboť ta byla návratem k zástupům milovaných předků, dětí, milenců a přátel. Take se nebáli plození. Z časů, kdy bohové byli šílení a nevyzpytatelní, aby lidem ukazovali, že šílení bardů a tanečníků je nejzdravějším a nejinspirovanějším výkřikem bytí. Z lesů, řek, jezer a strání se smějí našemu dělení na dobré a zlé. Smějí se našim bezpečným přihrádkám, našim králičím kotcům, v nichž se pohodlně schováváme před životem. A radují se z těch, kdož si roztrhnou košili a žijí odvážně a srdnatě jako lidé za starých časů.




BOHOVÉ STARÝCH SLOVANŮ

Svarožič

Jsem tváří boha, která je lidmi dobře vidět ze všech stran. Jsem malé slunce. Pro lidi jsem jako král bohů, ale jsou tu za mnou jiné, daleko mocnější neviditelné síly, jen jsou tak neuchopitelné, že se lidé raději modlí ke mně. A já to pak svým velkým bratrům vyřídím. A pořádek světa je tak zachován.

Dažbog

Dažbog je ranní slunce, které jako mladík skotačí po nebi. Ještě toho tento den málo uvidělo a proto je chladivě čerstvé, nezatížené a mladé. Je to vánek, který léčí. Směje se beze snahy být chytrý. Přináší vám lehkonohé myšlenky, až si pískáte do kroku.

Triglav

Triglav je duch hor. Žije v neobydlených oblastech. Šílenství, které se toulá po kopcích. Vane, kam se mu zlíbí. Studeně vane z nitra temných skal. Občas někomu sjede noha ze skály a duch se zasměje. Je temný a škodolibý, ale kdo ví, kdy se vám noha smekne a je tu naopak on, aby vás zachránil? Hraje v kostky. Nemůžete jej předvídat. Ví o vás. Když jste plní rozumů a soudů, dá vám za vyučenou, protože kdo jste vy, abyste si hráli na bohy? Pokud jste ale opilí borovičkou a za bouře tančíte po kopcích, možná že právě juchá s vámi, blesky šlehají těsně kolem vás - a právě v tu chvíli vám nic nehrozí. Nesnažte se ho pochopit hlavou. Moudří a pokorní lidé žijící v horách a lesích, daleko od lidí, se ho po právu bojí, protože žijí v jeho přítomnosti celý život. Jinak se pochopit nedá.

Svantovít

Svantovít je štístko, štěstíčko, jelimánek – dobráček. Není to velký bůh, je to bůžek, stvořený lidmi. Je to talisman dobra a štěstí, který se ale nenosí na krku, ani nevyřezává ze dřeva. Prohodí se mezi slovy ve zmínce a tím se jeho duch šíří. Našli, jste něco, co jste ztratili, jakoby náhodou? To Svantovít! Chvála Svantovítovi! Voláte. A jak tak pozdravíte, jeho štěstí a dobro ve vás vejde, jakoby se stalo. A tím je skutečný.

Perún

Perún je převeliké slunce sluncí uvnitř nás. Tepe v každé vteřině naší krví, v našich pažích i spáncích. Vládne všemu, aniž by se o vládu snažil. Není to osoba, je to univerzální nekonečný zdroj životní energie, do něhož se můžeme ponořit a nabrat si bez omezení. Je to živočišná síla přežití, která se při plném zdraví rozlévá z vás na všechny strany, takže máte chuť běhat po stráních, milovat se a lovit zvěř, až vy a vše, co stvoříte, zaplaví všechny lesy a pralesy. Vy všichni jste jeho běžícím tepem i láskou proplétajícími se výhonky uprostřed polí.

Radegast

Zapadající slunce toho již mnoho vidělo, proto má podobu starce. A když se víčko zavírá, jiné smysly ožívají. Radegast je záblesk mysteria, když se řítíte opilí nocí. Nevíte proč, ale musíte tam běžet. A s vámi běží další a mají pochodně v rukou. Někdy k vám vejde do spánku a daruje vám pra-sen. Někdy vám pošeptá melodii, která vás omámí. Někdy je klidný, když lesy šumí jako moře. Někdy se ve vteřině rozběsní: nemůžete vědět! Někdy se toulá se jako Krakonoš, opřený o hůl, daleko za ním vlají šílené zcuchané vlasy, jako když běží Gandalf strání a ztratí se vám za nejbližším bukem – byl to přelud nebo sen? Ve dne ho nenajdete, prostě není. Ale v noci bdí nad horami karpatského oblouku jako tmavěmodrý sen, jehož očima jsou pastýřské ohně. Skrze něj porozumíte velké moudrosti a šílení starých Slovanů. Někdy přisedne k ohni vašemu a ohřeje si ruce. Je schopen rozprávět.

Signatury astrologické

Nejde vést rovnítko mezi slovanskými bohy a astrologickými archetypy. Ty jsou již vycizelovane rozumem do pevných forem. Přesto velmi velmi přibližně, jen jako strojový překlad, který nemůže zachytit původní poetičnost, dalo by se použít následujícího překladu:

Svarozic - Merkur
Dazbog - Blíženci
Triglav - Merkur konj Uran
Svantovit - Luna konj Jupiter
Perun - Slunce konj Jupiter konj Uran konj Pluto
Radegast - Neptun konj Jupiter


SLOVANSKÉ DIVOŽENKY A BOHYNĚ


Chors

Šílenství smutku a pláče, snad z nešťastné lásky, bloumající a vyjící po nocích, které vás omámí a pohltí kdesi v lesích, takže možná nevyváznete živi nebo v mysli zdrávi. Měsíc prosvítající mezi stromy, že vám vlasy za vytí vlků zešediví. Chodí lesy a cuchá si vlasy, snad varování pro vás, že tak ne, tak neradno žíti.

Rusalka

Éterická mentální sugestivní entita, která není spojená se zemským povrchem. Vznáší se nad ním, uhrane vás, omámí, ovládne vaše nevědomí. Zvláště jste-li zpupným racionálním mužem, který na nic takového nevěří; stane se vám to osudným. Bude zničen. Snad se Rusalka mstí za své zranění, snad ho utrápí, protože kdosi někdy utrápil ji. Vysaje z něho energii. On chodí, nevidí, neslyší. Myslí jen na ni, hlavu v dlaních, slepý pro vnější svět; je uhranut; pohlcen. Propadl iluzi, fantazmatu, bludu o neskonalé kráse. Obětuje pro ni vše. I dům vlastních rodičů – jako Sinuhet. Nemálo je mu to platné. Rusalka ho zničí.

Morana

Přechozí dvě jsou pouhé služebnice v temném podsvětním království velké Morany. Tančí s ní ve velkém sboru s tisíci podobnými. Ta nemá nepřátel. Kdo by mohl přelstít smrt? Kdo je silnější? Nikdo, snad jen Perun je jí roven. Chodí s kosou krajem a bere vše živé k sobě do království smrti. Před ní jsme si všichni rovni. To je její velká rovnající pravda. Vládne všemu hmyzu, rostlinám, zvířatům a lidem – když přijde čas odejít. Je cynická, směje se, je tak pobavena, když s ní lidé smlouvají. Přesto nad ní někdo tu a tam zvítězí, když se v něm zažehnou síly života a odeženou ji od smrtelné postele. Morana se nestará o spravedlnost, morálku a moudrost. Cynicky se směje, ví, že přes práh smrti není dáno nikomu z pozemských smrtelníků vidět. Tak je dáno. Tak je mysterium, jež je třeba nám žíti. Jakkoli je temná z temných, její tajemství za nejtemnějším prahem zní: Smrt je brána, brána do většího života. Ale stejně tuto větu zapomenete, neboť je ve vás úcta k jejímu prahu. Co v nás z hroudy, to spadne k hroudě; co z nás nadto je nad slovy. Možno jen mlčet a šklebit se na nás z onoho prahu. Každý má svůj čas, takový je zákon a nelze nad tím chytračit, ani zdravou výživou. Budou-li kolem šlehat blesky, Morana vám pošeptá: nepřišel-li tvůj čas, nebudeš moci odejít, ani kdybys mezi nimi tančil, tak čeho se bát? Už rozumíte její jistotě?

Pripelaga

Bohyně Země, královna a vládkyně. Rozumná, pragmatická, silná. Její slovo je ctěno, má váhu. Dává bohatství. Má rozhodující pravomoce. Lze se k ní prosit, je ochotná, pomáhá. Nikdy neškodí ani netrestá. Působí i dnes, jako součást paprsků Velké Gái. Je to velká vznešená lví královna.

Mokoš

Když zrno zlátne ke konci léta a těžké padá k okrové zemi, Mokoš sklízí. Stará se o pole a úrodu. Je chytrá, šikovná, mnoho zná, pokud jde plodiny, stáda, o krajinu a jak ji spravovat. Vládne živlům. Lidi mohou u ní žádat; jednají-li v souladu s přírodou, Mokoš pomůže. Ty se špatným přístupem vytrestá; neurodí se jim.

Vesna

Vesna se diví naší úctě k bílé barvě, kterou jsme se zaslepili. Ctíme to, co čisté, stejné, uměřené – sterilní. Za našich časů – praví Vesna – každá žena byla jiná, žádná se nepodobala žádné jiné. Ta byla nakrátko, ta měla vlasy dlouhé, ta chodila, ta skákala, ta byla jako zajíc, ta jako laň. Nikdo nikoho nepoměřoval. Milovali jsme rozmanitost, pestrost, všechny barvy! Tak jsme se i oblékali. Nehledali jsme „čistotu“. Nám bylo vše zvířecí božské. Hledali jsme krásu v křičících barvách našich šatů a těl. Tak jako to činí cikáni a orient. Voněli jsme jako zvířata a uměli si užít všechnu rozmanitost. Taková radost v tom byla, taková uvolněnost. Naše pudová já tančila a opájela se láskou. My jsme nebyli zaslepeni bílou, vaší skrovnou, chudou, chudokrevnou, popelkovskou bílou, do níž oblékáte své utrápené křesťanské nevěsty. V celé přírodě není stejného květu. Stejně tak není stejné ženy, stejného muže. K tomu přivonět celým svým já, znamená milovat život, znamená vidět krásu. To jaro by vás mělo oslepit extází, ne bílá uměřenost. Zapomněli jste?

Podaga

Bohyně počasí. Z jejích prsů prší. Z jejího klína raší obilí i ovoce. Je to láska nade všemi přírodními cykly. Je vždy dobrá pro všechny tvory ševelící se po zemském plášti, všem jim slouží. Směje se meteorologům; nemohou ji chytit a předvídat. Rozum je dobrý, ale je to jen půlka jablíčka; druhou je srdce. Ti s bubínky a se srdcem přivolají déšť. Ona slyší. Neposlouchá ale zpupné ego. Je to paní ekosystému.

Živa

Déšť a tvárná rosa života tryskající něžně všude a vším. Komplementární k Perunovi. Univerzální princip.

Žádné komentáře:

Okomentovat